Pořádající organizace: HZS JčK, Územní odbor Prachatice
POLICISTA 10/2003
měsíčník Ministerstva vnitra
reportáž
...stojí Malenice,
vesnička má milená,
zpívá se v druhdy tak populární lidovce.
Na břehu téže jihočeské říčky stojí ovšem vesniček a městeček povícero:
kupříkladu taky Husinec.
Malebné sídlo, které se chlubí nejen faktem, že se tu narodil Mistr Jan Hus (jeho rodný domek s malým, ale osobitým muzeem patří pochopitelně k hlavním magnetům pro turisty, kteří sem zabloudí z nedalekých podstatně větších a navštěvovanějších Prachatic), ale i čilým kulturním životem. Okresní asfaltka, jež obě města spojuje, se malebně klikatí nahoru a dolů, mezi kopci a lesy - a zhruba v polovině vede její vozovka po hrázi pyšně strmící kamenné přehrady.
Ano, nechce se věřit - a zvláště letos ne, když se i větší české řeky proměnily v potůčky a potůčky se skoro vytratily v písku a kamení svých koryt - že říčka Blanice dovedla hezky zazlobit. Zvláště z jara, když na okolních kopcích roztával sníh, se ukázněný tok nejednou dokázal proměnit v dravou bystřinu a ohrozit lidi i jejich majetek.
A tak už v roce čtyřiatřicátém padlo rozhodnutí: na jejím horním toku, v malebném údolí, se postaví přehrada! Ochrana před povodněmi byla hlavním důvodem výstavby, nashromážděná kvalitní horská voda se navíc později stala zásobárnou pro celé okolí. K zármutku rekreantů se tady tudíž nikdo nesmí koupat, chaty postavené vysoko na stráních nad jezerem jen dožívají: celé okolí je dnes v prvním ochranném vodárenském pásmu.
Pamětníci dodnes vzpomínají, kterak potřebný stavební kámen, dobývaný v nedalekém velkolomu na Kraví Hoře u Prachatic, na stavbu nevozili potahy ani náklaďáky; přes hřeben hory natáhli speciální a důmyslnou lanovku, jež prý fungovala bezmála jako perpetuum mobile. Těžké vozíky plné kamenných kvádrů sjíždějící dolů na staveniště vytahovaly vlastní vahou prázdné, jež směřovaly naopak pro náklad do lomu.
Přehradu slavnostně dokončili v devětatřicátém, to už kolem vlály namísto československých prapory s hákovým křížem... Kamenná, směle vyklenutá hráz je v koruně dlouhá bezmála dvě stě metrů a vede po ní pět metrů široká vozovka. Za normálních okolností je to z ní dolů k hladině zhruba pětadvacet metrů, jezero nad hrází má hloubku zhruba dvacetimetrovou.
"Loni touhle dobou sahala ovšem voda až nahoru, vlny šplouchaly až na asfalt, ale vrchem Blanice nešla, naštěstí jí ještě stačily propustě těsně pod korunou hráze," vzpomínají místní hasiči, kteří tu ani v době povodní pochopitelně nechyběli. Tehdy totiž zdivočelá řeka sebrala kdesi na horním toku asi tisíc kubíků dřeva, v metrech i celých kládách, a hnala je k přehradě. Hrozilo reálné nebezpečí, že těžce zkoušená třiašedesátiletá kamenná hráz tlak vody, zostřený bušením dřevěných "sochorů", neustojí: a tak riziko neriziko museli prachatičtí hasiči na čluny - a dřevo, kládu po kládě, odtáhnout ke břehu. Zvládli to...
Letos v létě by člověk nevěřil, že ten čůrek dole mohl takhle zdivočet a vyvádět...
Silnička z Prachatic se klikatí do kopců, město pod námi se mění v plastický model. Ale pak na křižovatce uniformy městské policie - oblast Husinecké přehrady je uzavřena...
Cvičení jednotek Integrovaného záchranného systému by nepochybně přivábilo dost diváků, ale bezpečnostní pravidla jsou neúprosná: na místo samé smějí jen povolaní...
"Střílí se sice slepými, ale nábojnice odletují i od nich," vysvětlují trpělivě policisté. "A pohotovostní vozidla dojíždějí k místu zásahu, jako když jednou na ostrou akci. Kdyby se jim někdo přimotal pod kola..."
Radši nedomýšlet. Ostatně, taková akce není bez rizika ani pro aktéry samotné: při slaňování se sice každý dokonale jistí, ale před podvrtnutím kotníku při honičce za pachatelem ani zkušenosti a opatrnost ochránit nemohou.
Akce je ovšem připravena perfektně: v osm ráno je průjezd oblastí uzavřen, dovnitř se už nedostane nikdo, kdo nemá při cvičení nic na práci. Scénář je připraven dokonale, znají ho všichni účastníci, na místě ho obdrží i přítomní zástupci médií, kteří zastupují veřejnost. Dva pachatelé se dostanou do divokého sporu, který řeší střelbou, zraní se navzájem a zaměstnají pak všechny tři složky Integrovaného záchranného systému: policii, hasiče i zdravotníky.
Sluší se říci, že Prachatičtí průběh součinnostního cvičení předem promysleli do detailů: včetně popisu zranění prchajících pachatelů. Na ukázku citujme z písemného zdravotníckého scénáře, jak ho připravil MUDr. Juljo Hasík, ředitel prachatické záchranky: "Po příchodu na místo je zdravotníky konstatován průstřel stehna dolní levé končetiny s poškozením stehenní kosti a značnou devastací měkkých tkání s výraznou krevní ztrátou. Zároveň byl pachatel postřelen do břicha v oblasti pravého podžebří. Zde se jedná o zástřel: střela zůstala v dutině břišní. Lze předpokládat poškození vnitřních orgánů s výraznou krevní ztrátou. Tato poranění přímo ohrožují pacienta na životě. Zdravotníci ošetřují rozsáhlá poranění dolní končetiny a břicha, zajišťují dva vstupy do žilního řeščiště a aplikaci infúzních roztoků hradících krevní ztrátu, aplikaci analgetik a sedativ. Po celou dobu jsou v radiofonním spojení jak se svým kolegou na hrázi, tak s lékařem ze sanitního vozu."
Krevní tlak pacienta dále klesá, projevuje se hemoragický šok, dýchání je nedostatečné. Nutná je intubace: zavedení tubusu do průdušnice a dýchání pomocí ručního vaku. Protože další léky může podat raněnému jen lékař, i on musí slanit těch pětadvacet metrů dolů. Až když je pacient stabilizován, začíná se s jeho vyzdvižením: transportní prostředek SKED umožňuje volbu mezi horizontální a vertikální polohou - podle toho, která je pro zraněného lepší. I ve vzduchu provází pacienta zdravotník a pomáhá mu ručním vakem v dýchání. Nejhorší je ale překonání hrany mostu: zábradlí... Záchranář se odpojí, visí teď na vlastním laně: pacienta jeho kolegové vytahují jen silou vlastních rukou, ukládjí na lehátko, nesou k sanitce...
Pořád si musíme říkat, že všechno je jenom jako, tak opravdově všichni své úkoly plní. I maskéři od Červeného kříže odvedli skvělou práci a simulovaná zranění vyhlížejí velmi autenticky. A všichni dřou, jako kdyby teď šlo opravdu o lidský život. Protože zručnost a klid, získaný při cvičení, se dřív či později určitě zúročí, až půjde v podobné situaci opravdu do tuhého...
Ne, takové akční drama, jaké se tu v horké sobotní srpnové dopoledne odehrávalo, na Husinecké přehradě ve skutečnosti nikdy nezažili. Zatím... Ne, že by se ovšem záchranáři k horskému přehradnímu jezeru nepodívali často: už tu tahali řádku utopenců, kteří přecenili své plavecké síly - a bylo to v jejich životě naposled... Pravda: koupání je v nádrži zakázáno přísně - a má to důvod nejen ve vodárenské ochraně. Voda je tu prostě hodně studená, teče z hor a ve vysoké vrstvě se špatně prohřívá. Nehluboko pod hladinou bývá ledově chladná: i když letos to ani tady není taková hrůza...
"Taky tu naši kluci likvidovali ropnou skvrnu," vzpomínají prachatičtí hasičí na hrázi, znalecky pohlížejíce dolů, na hladinu. "Nějaký šikula se rozhodl u vody udělat údržbu auta - a nejenže ho pěkně umyl! On si dokonce hodlal vyměnit olej, a ten vyjetý z motoru vypustil na břeh..."
A ještě jedna historka z archivu Prachatických: když se ve stráni nad jezerem těžilo dřevo, lesní dělníci nějak lajdácky zabrzdili těžký traktor familiárně řečený Lakatoš. Stroj se ve svahu samovolně rozjel, nabyl na rychlosti, až "s rozběhem" žbluňknul do vody. Vytáhnout ho pak zpátky na břeh bylo mnohem těžší a trvalo to o hodně déle: dolů totiž museli potápěči s lany, podvléci je pod traktorem, a pak musel přijet tank a hezky silou zabrat...
Cvičení je u konce, sluníčko připéká, vozy i s posádkami se rozjíždějí domů. Při troše štěstí na ně doma možná počkali se sobotním obědem...
Jan J. VANĚK
